Jirka Kubový

Vombat obecný (Vombatus ursinus) je teritoriální, samotářský a aktivní převážně v noci. Stejně jako ostatní vačnatci mají i vombati vak, ve kterém se vyvíjejí jejich mláďata. Na rozdíl od vaku klokanů se však otevírá směrem dozadu. To je velice praktické – když samice hrabe nory, nedostává se do něj zemina. Silnými drápy si vombati vyhrabávají rozsáhlý a rozvětvený systém nor. Tyto nory někdy využívají i jiné druhy zvířat, například jako úkryt během požárů. Vombati se vyskytují i nad hranicí trvalé sněhové pokrývky. Jejich nejbližšími příbuznými jsou koalové.

V lidské péči se vombati mohou dožít až 30 let. Trus vombatů má podobu téměř pravidelných kostek. Díky tomu se při značení teritoria neskutálí z vyvýšených míst. Že by tento tvar byl evoluční výhodou, je však spekulativní. Dle vědeckých studií je dán efektivní dehydratací nestráveného materiálu, specifickým utvářením střev vombatů a jejich peristaltikou. Poznání mechanismu utváření kostek ve střevech vombatů by mohlo posloužit i při vývoji nových technologií lidské výroby.

První v Česku narozený vombat – samička Mersey – už přestal sát mateřské mléko a plně přešel na stravu dospělých. Do vaku své matky Winkleigh se už nevrací, avšak stále se ještě drží po jejím boku. To lze nejlépe vidět každý den ve 14 hodin během komentovaného krmení těchto vačnatců ve vnitřní expozici Darwinova kráteru. Já bohužel to štěstí neměl, prcek měl asi odpolední klid.